Mile překvapeni Súdánem pokračujeme do druhé nejlidnatější země Afriky, míříme do Etiopie, jenž je známá též jako Habeš z cestopisů pánů Hanzelky a Zikmunda.

Vstup do země s sebou přináší ten pravý a nefalšovaný africký mumraj se vším všudy. Mumraj lidí, aut, motorek, prodejců kde čeho, naháněčů…
I přes nejasné značení a trochu toho chaosu se nám daří absolvovat potřebné byrokratické kolečko celkem rychle a bez větších potíží vstupujeme do země. Nutno dodat, že situace byla výrazně snazší díky skutečnosti, že jsme si víza vyřídili již v Evropě.
Ani Etiopie nepatří k nejbohatším zemí světa. I přes tuto skutečnost nás však vítá slušnou asfaltkou, vlastní značkou piva (St. Jorge – po „suchém“ Súdánu docela pitné) a všude přítomnými lidmi.

Etiopie neboli Habeš

Na rozdíl od Súdánu toho má také mnohem více co nabídnout. Etiopie totiž nabízí na Afriku poměrně dost památek, členitá krajina s až tři kilometry vysokými horami a spousty tradičních kmenů. Jsou to tedy opět lidé, co je pro Etiopii tak typické, zajímavé a výjimečné.
Etiopie je půvabná a vtírává zároveň. Je to černá kráska s rukou nataženou k našemu okénku, žebrající o nějaké drobné… a nebo tričko… a nebo alespoň propisku…

Je to země, kde nikdy nejste sami, kde na vás stále někdo zírá a ze zvědavosti vám vleze až do auta. Lidé zde nejsou zlí, jen trošku víc dotěrní. A ačkoliv tu každý desátý nosí přes rameno samopal, není to země nebezpečná. Etiopie je osobitá, podmanivá a otravná zároveň. A to je její bohatství.
I když nenavštívíte žádnou z památek, i když vynecháte všechna vyhlášená místa, nikdy nebudete zklamáni a už vůbec ne sami. Etiopie si vás získá svou upřímnou rozmanitostí. Dovolte nám se s vámi podělit o ta pro nás nejpůsobivější místa, jenž jsme měli šanci ochutnat.

Lalibela

Jestli jsme v úvodu pochválili hlavní silniční tahy, o cestě k městu Lalibela to rozhodně neplatí. Když v městečku Gashena odbočíme ze silnice 22 a zamíříme do hor, čeká nás zhruba sedm desítek kilometrů po kamenité cestě, která je opravdu výživná.

Cesta samotná má hodně co nabídnout. Vedle krásných výhledů do kraje, spoustu drncání přes díry a kamení, se její serpentiny klikatí skrze chudé horské vesničky, kde neuniknete pozornosti dětí. S vášní tancují vedle cesty, běhají podél auta a snaží se z nás vymámit nějakou maličkost.
Závěrečné stoupání k městu připomíná, že Lalibela leží v horách a to ve výšce kolem dvou a půl tisíc metrů nad mořem. Důvod proč jsme se na toto místo drncali jsou unikátní kostely, tunely a labyrinty chodeb vytesaných do skal. Jejich unikátnost potvrzuje mimo jiné fakt, že byly v roce 1978 zapsány na seznam Unesco. Druhým utvrzením v unikátnosti je také výše vstupného, které činilo v době naší návštěvy 50,-USD na osobu (2014).

V každém případě je opravdu na co koukat a nutno smeknout klobouk před prací těch, co tenkrát přiložili ruce k dílu. Prohlídka zabere minimálně několik hodin, kdy se člověk proplétá uličkami a chodbami, obdivuje se pestré výzdobě svatyní a neustále odmítá nabídky samozvaných průvodců.
Užíváme si prohlídku hlavního kostela, ale asi nejen podle nás je nejkrásnější kostel sv. Jiří, který je ve tvaru kříže vsazen do skalních útrob a který je nepsanou ikonou tohoto místa.

Konso, Jinka a neznámé Omorate

Oblast Konso je branou do jižního Omo, do oblasti kde se vyskytují kmeny domorodých obyvatel. Celá tato oblast podél stejnojmenné řeky Omo je návštěvníky Etiopie velmi často vyhledávaná. Důvodem jsou právě zmíněné kmeny a touha vidět, fotit a obdivovat domorodé ženy s táckem ve rtech, které jsou pro tuto oblast tak symbolické.

Zkusili jsme štěstí ve městě Jinka, jenž je přímo vstupní branou do oblastí s výskytem tradičních kmenů. Z tradice se však již stal nekompromisní byznys, kde musí návštěvník zaplatit za vstup na území národního parku, za vstup do jednotlivé vesnice, za průvodce, tlumočníka a každou jednotlivou fotografii.
To cestovatele s nízkým rozpočtem jako jsme my dost odradí a tak jsme se rozhodli tato významná a turisty tolik vyhledávaná místa oželet.
Zcela náhodou jsme dostali doporučení, zkusit navštívit vesnici Omorate, které je zcela mimo trasu cestovních agentur. Cesta do Omorate je horší jak špatná, opravdu tahle vesnice leží zcela mimo a je to tudíž celkem slušná zajížďka což většinu lidí odradí. Přesně to se nám líbilo a proto jsme začali shánět benzín do kanystrů abychom dojeli tam i zpátky. Na pár zeptání jsme našli tu správnou odbočku, která byla kamenitou cestou mizící v dáli.

Cesta do Omorate, byla krkolomná. Rozbitá a kamenitá polňačka, která nám vydrncala zadky, tlumiče a způsobila první defekt. S ním však také první setkání s polonahými domorodci, kteří si nás přišli prohlédnout. Najednou nám bylo jasné, že jedeme správně, do míst, kde je ta Afrika, kterou známe z knížek a kterou chceme vidět.

A opravdu, Omorate nám dalo asi nejsilnější zážitky z celé Etiopie. Plaší a hodně spoře odění domorodci, kteří si nás zprvu nedůvěřivě prohlíželi, ale po chvíli s naivním zájmem pózovali před naším objektivem bez požadavků na honorář.
Platili jsme úsměvy, útratami v lokálních obchůdcích a tamní podobě restaurace. Neuvěřitelný pocit, být široko daleko jediný běloch, být středem zájmu, prohlížen a obdivován všemi. Dobře, občas na nás některá teta hodila škaredý pohled, ale to vzápětí vynahradila děcka máchající se v kaluži a nebo vysmátý leč bezzubý prodejce ovoce.

 

Žádné cesty, všude jen bláto a na kraji vesnice posvátná řeka Omo, která tiše a pomalu tekla na jih. Místo domů jen chatrče z klacků a větví, v lepším případě z vlnitého plechu. 
Noc jsme strávili na dvoře policejní jednotky, protože nikde jinde nás nechtěli nechat nocovat. Ráno jsme znovu navštívili vesnici a užili si zde jedinečné dopoledne. Čas plynul pomalu jako voda v Omo river a my nasávali tu jedinečnou atmosféru tohoto bohem zapomenutého místa.

 

Jedinečný obchod a následná směna nožíku Rybičky za tradiční sedátko od jednoho ze zdejších stařešinů, byla nádherná tečka naší krátké návštěvy téhle části Etiopie, Afriky jakou jsme si přáli zažít, Afriky jako z knížek dávných dobrodruhů, na které my si dnes jen hrajeme.

O dalších zajímavých místech napíšeme zase příště, těšte se na Keňu...

Autoři článku a fotografií - BigTrip.CZ - Láďa & Káťa, posádka oranžové škodovky, co to dala za více jak dva roky kolem celého světa. Nepovažujeme se za cestovatele a už vůbec si nenárokujeme právo někomu radit. Na druhou stranu se však nebráníme tomu, podělit se o naše zkušenosti a zážitky, které mohou být zajímavou inspirací. Prozradíme vám, z našeho pohledu, nejzajímavější místa na cestě kolem zeměkoule.

Cesta kolem světa trvala 777 dní / 127.843km / 50 zemí na všech obydlených kontinentech a víc než cokoliv jiného, byla o tom, splnit si velký cestovatelský sen. Kde jsme všude byli můžete sledovat na webu, Facebooku, YouTube či Instagramu.

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě nebo třeba na stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.