Východní Timor nepatří zrovna k typickým prázdninovým destinacím, a to navzdory tomu, že leží jen dvě hodiny letu od Bali, kde nespatřit turistu patří k největším dovolenkovým zážitkům. Kontrast mezi oběma místy je tak extrémní, že chvílemi jen těžko můžete popadnout dech. A to doslova, protože prašnost místních nezpevněných silnic patří k vrcholným okamžikům cesty.

Cesta na Východní Timor

Má cesta na Východní Timor je výsledkem spontánní úvahy, že je třeba využít znalosti několika mála portugalských slov a touhy spatřit jednu z nejméně rozvinutých zemí světa, která získala nezávislost teprve před necelými 20 lety. Už samotné zajištění letenky do hlavního města Dilí disponujícího jediným mezinárodním letištěm naznačuje, že je třeba se řídit otřepaným, ale v tomto případě pravdivým heslem „cesta je cíl“, neboť ceny letenek a nabídky leteckých společností jsou více než odrazující.

Všudypřítomná lowcostová AirAsia, která svou nabídkou způsobuje radost nejednomu cestovateli jihovýchodní Asií, otevřeně Východní Timor ignoruje a tak v zásadě lze letět pouze z Bali (pokud tedy nestojíte o transkontinentální let z australského Darwinu, či nechcete čekat do ledna 2020, kdy má zahájit provoz linka do Singapuru s národním dopravcem Air Timor). Nákup letenky u společnosti Citilink kolabuje na skutečnosti, že nevlastním indonéskou kartu a tudíž si nemohu online žádnou jejich letenku koupit (velmi efektivní způsob, jak odradit od cesty do země, kterou Indonésie nemá příliš v lásce), a tak beru za vděk společností Sriwijaya, která na palubě poloprázdného letadla nabízí servis lepší než ČSA.

Za dvě hodiny přistávám, načež přichází koktejl adrenalinu a endorfinů, ze kterého se probudím až za šest dní při odletu. Záhy pochopím, že jsem narazila na limity globalizace, že anglicky se všude opravdu nemluví a že se na Východní Timor se na dovolenou nejezdí, jak naznačuje úřednice na letišti, která se směje mé odpovědi, že jsem přijela na prázdniny. Letiště nese jméno po Nicolau dos Reis Lobato, jenž v 70. let 20. století hrdinně bojoval za východotimorskou nezávislost, za což si vysloužil právě ceduli na letišti a množství soch na veřejných prostranství. Za šest dní toho na Východním Timoru mnoho nestihnete, protože ačkoliv je země malá, prakticky nedisponuje infrastrukturní síti, která by vám umožnila překonávat vzdálenosti, bez toho aniž byste po cestě nepotřebovali pár hodin na zotavenou.

Přesuny můžete absolvovat autem s pronajatým řidičem (což je však neskutečně drahé), na skútru (na kterém nejezdím), nebo hromadnými autobusy (levné a jezdím s nimi). Bez ohledu na zvolený druh dopravy platí, že americké dolary řeší vše, protože právě ty představují oficiální měnu, přičemž vedle nich místní mají také mince v hodnotě 100 centavos. Hezký suvenýr pro přátele! Jak se však záhy ukazuje, dolary sice řeší vše, ale navzdory své chudobě není pro turistu život na Východním Timoru žádná láce, takže dolary letí tak, že děkuji Bohu, že mám opravdu jen těch šest dní.

V hlavním městě Dilí

Půlku pobytu trávím v hlavním městě, dílem hledající zbytky portugalské architektury, dílem s úžasem pozorující východotimorský běžný život, což je vlastně přesně to, co na svých cestách hledám. Azyl na několik nocí mi poskytuje Timor Top Hotel, což je domeček se střechou z palmového listí, ve kterém žije kromě mě také množství švábů velikosti mé dlaně. Kousek od domečku, který mj. leží v oblasti zvané Area Branca (neboli „bílá oblast“, což je v zemi kolonizované bílými Portugalci skutečné kouzlo nechtěného) můžete jít k soše Cristo Rei, což je ve skutečnosti místní fake brazilské sochy Ježíše. Výhled na okolí ze sochy, kde místní mládež tráví čas povalováním a následným focením se mnou, je nádherný, připadám si jako na konci světa a cítím neuvěřitelnou radost z toho, že jsem se sem vydala.

Liduprázdné pláže lemující nekonečné pobřeží, modré moře, čerstvý vzduch neznečištěný průmyslem mě na chvíli uvrhnout do nirvány, ze které mě vytrhne až náhodný korejský turista, který chce vyfotit. Následuje přesun do města místním busem zvaným mikrolet, kde zaplatíte za cestu 25 centů bez ohledu na vzdálenost a o zastavení požádáte zaklepáním mincí na kovovou tyč, která vám v případě, že měříte lehce nad 170 trochu, naráží během jízdy do zátylku. Pokud chcete cokoliv koupit, je nejlepším místem Timor Plaza, což je největší nákupní centrum v zemi, ve kterém je údajně jediný veřejný výtah. I pokud by jediný nebyl, pro místní puberťáky představuje oblíbenou zábavu, a tak si koupím kávu, sednu na lavičku a dívám se, jak výtah s omladinou jezdí nahoru a dolů. Pak koupím pohledy, na kterých jsou vyfoceny krávy, a vydám se na hlavní poštu.

Nová budova je krásná, postavená korejskou vládou, což konečně je jeden ze symptomatických rysů většiny nových budov na Východním Timoru. Za jejich stavbou stojí peníze z Koreje, Austrálie nebo … Číny. Za její expanzí stojí především objevené naleziště ropy a zemního plynu, o které má Čína eminentní zájem a tak se nelze divit tomu, že ve městě objevím čínskou restauraci nabízející tradiční knedlíčky. 

Pobřeží v samotném městě lemuje nová promenáda, po které k večeru narazíte na místní běžce, jež ve snaze být fit and slim co nejrychleji oblékají igelitové soupravy neonových barev, ve kterých musí být nepředstavitelně vedro. Výsledky to však třeba přinese a přiblíží se západnímu ideálu krásy, který na vás číhá na všech reklamách. Na konci promenády v blízkosti Largo de Lecidere, narazíte na trh, kde místní prodávají krásně vystavené ovoce, které si následně můžete v klidu sníst kochajíc se výhledem buď na moře, nebo na most, jehož stavbu místní obdivují. Chovám se jako místní a tak koukám na most, který se bude jmenovat po bývalém indonéském prezidentovi B. J. Habibiem, jenž dal Východnímu Timoru nezávislost.

Po třech dnech, dvou poslaných pohledech, nákupu místní SIM karty a kreditu, který musíte za dolar každý den dobíjet, zahajuji přesun do města Baucau, ležícího 100 kilometrů a čtyři hodiny jízdy busem směrem na východ. 

Autorka článku a fotografií — Linda Piknerová — ráda cestuje (často sama), má ráda netradiční místa i zážitky, přednáší o rozvojovém světě a komentuje do médií především události v Africe. Více si můžete přečít na jejím blogu.

Byli jste na výletě, dobrodružné cestě či třeba stáži a rádi byste o tom řekli světu? Sdílejte své zážitky z cest s dalšími cestovateli přímo zde na webu anebo na Facebooku Lonely Planet Česká republika.