Nedokážu přesně říci proč, ale o tom městě se mi dodnes zdává. Snad kvůli mrakodrapům, asijským bistrům, hektičnosti, moderním ulicím střídajícím se se špinavými zapadlými uličkami. Hongkong mám pořád v hlavě i srdci. A to jsem v něm strávil pouhé tři dny.

Dodnes, když si uvařím čaj Liu Bao, tak přestože vůbec netuším, odkud tahle odrůda čaje pochází, spolehlivě mě přenese do Hongkongu. Přesně tento čaj jsem totiž po celý krátký pobyt v Hongkongu popíjel.  

Domy sahající do nebe

V Hongkongu jsem se zastavil při návratu z dvouměsíčního pobytu v Laosu, Kambodži, Thajsku a Barmě. A byl to vydařený nápad – město na pomezí Evropy a Asie bylo skvělé pro aklimatizaci na „evropské“ podmínky. Už po přistání na moderním mezinárodním letišti postaveném na umělém ostrově Chek Lap Kok bylo jasné, že prachu a potu jihovýchodní Asie definitivně odzvonilo.

Moderní rychlovlak mě dopravil za 20 minut na 34 kilometrů vzdálený Hongkong Island a já se definitivně přesunul v čase. Jen jsem vystoupil z vlaku a přede mnou se otevřel fantastický pohled na srdce celého Hongkongu – čtvrť s obřím štíhlým mrakodrapem International Financial Centre vysokým přes 400 metrů. A okolo další "giganti". Pršelo a vrcholky budov se ztrácely v nízkých mracích. Zdálo se, že domy zde vyrostly až do nebe. Asi deset minut jsem zůstal stát s otevřenou pusou.

• Plánujete cestu do Hongkongu? Plánujte s námi a přečtěte si tady, co v Hongkongu můžete zažít. 

Luxus jen kousek od bídy

Jakmile jsem hodil batoh do hostelu na kopci nad zátokou, vyrazil jsem do ulic. Sedmimilionová metropole rozhodně stojí za vidění a nebyl čas ztrácet čas. Devětadevadesát let byl Hongkong (přesněji ostrov Hongkong Island, jižní cíp poloostrova Kowloon a severní venkovskou část, tzv. Nová teritoria) britskou kolonií, Britové území vrátili Číně až na konci června roku 1997. Během té doby se tu ale stihli nesmazatelně zapsat – bez problémů se domluvíte anglicky, anglické jsou i názvy ulic, jezdí se vlevo, a dokonce můžete v ulicích potkat i staré dvoupatrové tramvaje.

Britští kolonizátoři začali nejdříve na ostrově, proto patří tato část k těm nejstarším – ale i tak si tu supermoderních vymožeností užijete dost. Především je tu zmíněná mrakodrapová čtvrť s názvem Central. Znovu jsem procházel pod obřími budovami a znovu se kochal pohledy do nebes. Motal jsem se moderními nákupními středisky plnými luxusního zboží, které tolik kontrastovaly s chudým Laosem a zbídačenými Kambodžou a Barmou, kde jsem se pohyboval v předchozích dvou měsících. Nechápal jsem, kde se tak blízko od největší bídy světa vzal takový luxus.

Nejdelší eskalátor na světě

Hustou sítí uliček jsem se propletl až ke Queen´s Road, kde začíná nejdelší eskalátor na světě. Pohyblivé schody a jezdící pásy jsou v této části Hongkongu důležitou součástí městské dopravy – 135 metrů nad Queen´s Road leží rezidenční čtvrť Mid-Level, odkud každý den po 800 metrů dlouhém eskalátoru spěchají do práce stovky bankéřů, realitních a burzovních makléřů a jiných obchodníků. Denně nejdelší pojízdné schodiště na světě přepraví několik desítek tisíc lidí. Až do desáté dopoledne přitom jezdí tato pohyblivá ulice jen dolů, zbytek dne pak vzhůru.

Brouzdal jsem dál ulicemi s jasným cílem – vidět proslulé hongkongské letiště Kai Tak. Tento vzdušný přístav patřil po celou svou existenci k nejnebezpečnějším na světě. Když jsem k němu dorazil, pochopil jsem proč. Kratičká ranvej končící v moři se tísnila mezi mrakodrapy. Stál jsem na střeše letiště uzavřeného v roce 1998 a rozhlížel se, odkud letadla vlastně přistávala, když jen kousek za letištěm stál v ose dráhy ohromný kopec.

Pak jsem na nedaleké skále mezi horními patry domů zahlédl bílo-červenou kostkovanou plochu, na kterou piloti při přistání nalétávali. Piloti obřích dopravních letadel museli 50 metrů nad zástavbou udělat obrat o 47 stupňů vpravo a co nejrychleji se srovnat s ranvejí. Komu se to nepodařilo, musel absolvovat další pokus. Byl jsem docela rád, že jsem přistával na novém letišti.... 

Když máte města po krk

V Hongkongu si můžete užít velkoměsto plnými doušky, ale pokud už jste uštvaní vším tím ruchem, není nic lepšího, než si odpočinout někde v klidu. Jižně od Queen´s Road vyrazte do prudkého kopce, na jehož konci se před vámi otevře botanická a zoologická zahrada, kde naberete nové síly. Mimochodem, zahrada funguje už od roku 1871.

Kousek dál na východ máte další šanci k odpočinku v obřím hongkongském parku, kde se ponoříte do kousku deštného pralesa. A nevynechejte ani krásnou voliéru na jižní straně parku. Vyvýšené chodníčky umožňují návštěvníkům chodit v korunách stromů a být nablízku vzácným ptačím obyvatelům.

Co byste ale v této části města určitě neměli vynechat, to je Peak. Vrcholek nad hongkongským přístavem Victoria Harbour a čtvrtí Central, kde v koloniální době bydleli bohatí cizinci, se tyčí do výšky 552 metrů nad mořem. Bohužel se při mé návštěvě stejně jako špičky mrakodrapů ztrácel po celou dobu v mracích. Slíbil jsem si proto, že jej navštívím, hned jak příště v Hongkongu přistanu.

Kdysi se na Peak dalo jen velmi obtížně vyšplhat. Když se v roce 1859 podařilo udělat první pěšinu, byl to úspěch. A zároveň impuls pro zámožné obyvatele Hongkongu, aby si tu postavili honosné rezidence. Veškerý materiál sem přitom museli vynést nosiči. První lanovka byla zprovozněna v roce 1888, skutečná silnice, která odstartovala stavební boom, byla vybudována až v roce 1924.

Nyní je shora, pokud zrovna není mlha hustá tak, že by se dala krájet, bezvadný rozhled na celý přístav a koneckonců i celé město. K výhledu vás doveze lanovka, která se za osm minut vyhoupne na konečnou, která leží o skoro 400 metrů výše než spodní stanice. 

O dalších zážitcích z Hongkongu - především o návštěvě pevninské části s nejrůznějšími tržišti - si můžete přečíst zde.

Tomáš Hájek je fotograf, novinář a cestovatel. Na cestách je více než 15 let a říká, že cestování je pro něj vášní i závislostí zároveň. Bez ohledu na to, jestli se chystá na Vysočinu nebo do Ugandy. Jak to tak bývá, jeho cest by nebylo bez jeho báječné ženy a rodiny. Tomášovy cestovatelské zážitky najdete na jeho blogu My Lost Hat.